Otec a syn, Vladimír & David Židličtí
VLADIMÍRE, JAK VNÍMÁŠ DAVIDOVO SMĚŘOVÁNÍ K FOTOGRAFII ARCHITEKTURY?
VŽ: David se začal fotografií vážně zabývat
poměrně brzo, asi v patnácti letech. A byla to jeho
osobní iniciativa, jeho rozhodnutí. Moje role tam
možná byla jako jakýsi vzor, snad… U fotografů
a koneckonců i u dalších profesí – a uměleckých
zvláště –, kteří začínají a myslí to vážně, je důležité
především to chtění něco dělat, určitým způsobem
a kvalitně. Začínající fotograf si musí intenzivně
ohmatávat svět a projít jej skrze základní fotografické disciplíny, jako je portrét, zátiší, krajina, architektura a tak dále, aby se poté pomalu dostal,
a ne vždy se tak stane, ke svému vlastnímu
individuálnímu výrazu, což se Davidovi podařilo.
Po jeho účinkování ve skupině Paralaxa, která
měla ve fotografickém světě svou váhu, se pak
najednou začal překvapivě věnovat fotografování
architektury. A mě – jako tatínka – potěšilo, na jaké
úrovni. Těší mě, když po něm příkladně někdo
z Londýna chce vyfotit to či ono ve Španělsku.
DŽ: To, že jsem vyrůstal ve fotografii, je určující.
Od prvních měsíců svého života vnímám svět
přes fotografie a oleje tatínka. Možná proto

jsem se nikdy nemusel vyrovnávat s rozporem,
jestli mám dělat řemeslo nebo umění, které na
špičkové úrovni dělá můj otec, a já jej mám v sobě
a pohybuju se v něm zcela přirozeně. Vlastní fází
„dělat umění“ jsem prošel úspěšně v mládí. Vím,
že chci být aktivní součástí určitého intelektuálního prostoru, a tím je pro mne architektura,
kterou si vyberu. To, že výsledky mé práce nevisí
v galeriích umění, mě netrápí. Uspokojuje mě,
že prostřednictvím svých fotografií a knih mohu
šířit intelektuální výraz doby, tvůrců, architektury,
případně designu.
DALA BY SE NĚJAK DEFINOVAT FILOZOFIE,
S NÍŽ PŘISTUPUJEŠ K FOTOGRAFOVÁNÍ?
DŽ: Nedělám malé projekty, protože se jim nemůžu široce věnovat. Přitáhly si mě k sobě významné
ikonické stavby a díla, které mi konvenují svou
kvalitou, a tak do nich mohu investovat dostatek
času. Pokud přistupuji k nové práci, vždy musím
dobře znát pozadí věcí, například společenskou
atmosféru, okolnosti, kdy daná architektura vznikala. Svět se vyhrocuje a běží v rovině povrchní
nebo rovině zasvěcené. Já chci patřit do roviny
zasvěcené. Moje cesta je být úzce specializova-

ným až vědeckým intelektuálním pracovníkem
na poli fotografie, který tvoří delší koncepty
a který se pohybuje v úzce vymezeném prostoru –
historické a kvalitní aktuální architektury.
JAK SE VLASTNĚ DÍVÁTE NA DIGITALIZACI
FOTOGRAFIE, A TÍM I ZPŘÍSTUPNĚNÍ
FOTOGRAFIE ŠIROKÉ MASE?
VŽ: Digitalizace umožňuje udělat fotografický
záznam rychle, efektivně a také digitálně ovlivňovat obraz neporovnatelně více než kdykoliv
v minulosti. Ale kupodivu, z hlediska fotografie
umělecké – můžeme v tomto případě použít tento
nepřesný termín – jsme v téže situaci jako před
lety, v dobách, kdy žili Sudek nebo Drtikol. Těch,
co ve světě fotografie tehdy něco znamenali, bylo
jenom určité omezené množství. Mám na mysli
tvůrce, kteří posunuli vývoj této disciplíny a stali
se klasiky, na které více nebo méně navazujeme.
V těch dobách bylo také velmi obtížné a pracné
udělat „jenom“ technicky dokonalou černobílou
fotografii. K tomu bylo nezbytné mít speciální znalosti a příslušnou praxi. To digitalizace zcela změnila a umožnila, aby se fotografii věnoval prakticky
každý, kdo vlastní příslušné vybavení a přečte si

DŮM TUGENDHAT, POCIT TOTÁLNÍ VÝJIMEČNOSTI ŘEŠENÍ.
PROSTOROVÁ SITUACE A OŽIVOVÁNÍ DOMU ZELENÍ.
BRNO, 2012

DŮVĚRNÝ ROZHOVOR Č. 15
2009

45