73

A TCHÁNA FRITZE
TUGENDHATA TAK POUTAVÝ?
Když přišlo gestapo, byl v Brně
jedním z prvních na seznamu,
koho zatkli a vyslýchali, vzali mu
pas a mysleli, že tím mu zabrání
v odjezdu. Jenže on jim zmizel
a gestapo jej hledalo. Našel jsem
v archivech záznamy výslechů lidí
z jeho nejbližšího okolí – řidiče,
domovníka vily na Drobného ulici,
služebnictva z domu ve Svitávce
a dalších. Z těch mrazivých výpovědí
se dá dobře rekonstruovat, co
Alfred dělal těsně před obsazením
Československa. Měl totiž už
informace, co se chystá, a na
poslední chvíli objížděl pobočky
bank a vyzvedával cennosti
z bankovních sejfů.
UTÍKAL SÁM?
Ano, rodina už na něj čekala
v Británii. Když se ho nedočkali,
najali si Sira Paula Dukese, elitního
detektiva – to by byla dokonalá
filmová postava… „Mistr převleků“,
úplný James Bond své doby! Před
první válkou studoval v Petrohradě,
chtěl se stát koncertním klavíristou.
Měl skvělé jazykové schopnosti
a díky nim si jej všimla britská
zpravodajská služba. Během
občanské války se mu podařilo pod
nejrůznějšími jmény a identitami
proniknout do bolševické strany,
Kominterny, a dokonce také do
Čeky (tajné policie). Kromě toho,
že britské vládě předával cenné
informace, pomohl stovkám

bělogvardějců při útěku do Finska.
Však jej taky král Jiří V. povýšil za tyto
služby do rytířského stavu. Tento
Paul Dukes se vydal v létě 1939
do Prahy, aby pátral po Alfredu
Löw-Beerovi. Také jemu pomohla
náhoda, když ve starých novinách
našel zprávu o mrtvole nalezené na
trati u Stříbra. O tom svém pátrání
vydal knihu „An Epic of the Gestapo
– the story of a strange search“.
Je to napínavé čtení se spoustou
úžasných postřehů vzhledem
k tomu, že to vyšlo roku 1940. Také
tam jsou změněna jména, ale na
rozdíl od Skleněného pokoje to
Dukes udělal z pochopitelných
důvodů: nechtěl nikoho z aktérů
tohoto dramatu kompromitovat.
DALŠÍM PROTAGONISTOU
V TOMTO DRAMATU JE MIES
VAN DER ROHE – ARCHITEKT
VILY TUGENDHAT. ČÍM BYL
TENTO RODÁK Z NĚMECKÝCH
CÁCH PODLE VÁS VÝJIMEČNÝ?
Mies viděl dál než ostatní, přišel
s naprosto novým estetickým
kánonem. Když v Berlíně roku
1921 vypsali soutěž na vůbec první
mrakodrap na Friedrichstrasse,
tehdy téměř neznámý Mies
všechny šokoval svým projektem
na zcela prosklenou výškovou
budovu, kde jsou skleněné tabule
zavěšeny na nosný ocelový rám.
Toto technologické řešení bylo
bezprecedentní, ve své době ještě
neznámé. V roce 1927 realizoval
v rámci výstavy ve Stuttgartu

Hlavní vstup do budovy brněnského gestapa v roce 1942 dnes Právnická fakulta. Foto: archiv MU Brno

Nástěnná malba v baru gestapa - dnes menza Právnické fakulty.
Ke scéně s postavami čertů se nechali portrétovat šéfové gestapa. Dole pod
malbou je vidět panel z jídelny vily Tugendhat. Foto: archiv MU Brno

takzvaný GlassRaum – skleněný
pokoj. Byla to instalace série
prostorů, navzájem propojených,
které byly od sebe odděleny
transparentními skleněnými, různě
tónovanými stěnami. Na tu dobu to
byl velmi progresivní počin. Z této
studie vychází i hlavní obytný prostor
brněnské vily. Mies přestože nikdy
vlastně nestudoval architekturu, byl
výjimečný ale i v obyčejných věcech,
jako byla židle, dovedl přijít s novým,
nadčasovým a krásným tvarem,
takže bychom dnes řekli, že byl taky
fenomenální designér.
TAK MĚ NAPADÁ, BYL MIES
VŮBEC NA REALIZACI VILY
TUGENDHAT PYŠNÝ?
Mies toho moc nenapsal
a nenamluvil. Nebyl to Adolf Loos,
jenž publikoval své texty jak na
běžícím pásu. Nicméně věděl, že
vila Tugendhat byla jednou z jeho
nejvýznamnějších evropských
staveb. Je potřeba si uvědomit, že
reálně mohlo vilu tehdy navštívit
jen pár lidí, veřejnost ji znala pouze

z fotografií. Mies chápal, jak je
důležité mít kvalitní fotografie a ty
publikovat. Brněnský fotograf de
Sandalo pro něj pořídil téměř 80
fotografií! Žádná z jeho staveb,
ani před tím ani po tom, nebyla
takto dokumentována. K žádné
jeho stavbě také neexistuje
takové množství plánů, ani
k jeho americkým stavbám. Jsem
přesvědčen, že vila Tugendhat
sehrála naprosto klíčovou roli v celé
Miesově kariéře a své prsty v tom
měl také Philip Johnson.
TEN AMERICKÝ ARCHITEKT?
Ano. Johnson byl tehdy ještě ani ne
pětadvacetiletý neúspěšný student
filozofie na Harvardu, který trochu
hledal vlastní orientaci, a protože byl
relativně bohatý, cestoval po Evropě.
Tehdy to zahrnovalo dopravu
vlastního automobilu a pochopitelně
kajutu I. třídy na zaoceánském
parníku.
V Berlíně se setkal s Miesem, který
nebyl ještě tak známý jako Corbusier,