74
Gropius nebo Oud, nicméně
Johnson okamžitě rozpoznal, že to
bude on, kdo bude určovat kurz
moderní architektury. S Miesem přijel
do ještě nedokončené brněnské vily
a byl zcela ohromen. Johnson jej
také požádal, aby mu navrhl jeho byt
v New Yorku.
JOHNSON BYL EVIDENTNĚ
ZÁSADNÍ PERSONOU
V MIESOVĚ AMERICKÉ
KARIÉŘE.
Měl jsem možnost studovat jeho
dopisy, které psal na kufříkovém
psacím stroji ze svých cest. Ty jsou
dnes uloženy v Gettyho knihovně
a zčásti v MoMA. Skutečným
důsledkem jeho cest bylo to,
že se Johnson stal kurátorem nového
oddělení designu a architektury,
které se MoMA jako první muzejní
instituce na světě rozhodla zřídit.
V roce 1931 pak MoMA uspořádalo
výstavu „Modern architecture“ s vilou
Tugendhat na obálce katalogu.
Vila Tugendhat měla ze všech
představených staveb největší
prostor, včetně krásného velkého
modelu, jejž nechal Johnson v USA
vyrobit. Může nás těšit, že z našich
architektů byli v katalogu zastoupeni
Bohuslav Fuchs, Otto Eisler a Oldřich
Starý.
PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE TO
BYLA PRÁVĚ TATO VÝSTAVA,
KTERÁ EXPORTOVALA
MYŠLENKY MODERNÍ
ARCHITEKTURY ZE STARÉHO
KONTINENTU DO AMERIKY.
Jen za měsíc tuto výstavu v New
Yorku navštívilo přes 30 tisíc lidí.
Ještě důležitější je, že je to příklad
toho, jak byly následně tyto myšlenky
komercializovány a prezentovány
široké veřejnosti prostřednictvím
populárních časopisů, kde se
objevovaly tyto „domy budoucnosti“.
Stojí za zmínku, že při plánování
putovní verze výstavy MoMA
zahrnulo jako místa konání
i obchodní domy a showroomy.
Takže tyto stavby viděli lidé
nakupující v luxusních obchodních
domech Bullock‘s v Los Angeles
nebo Sears v Chicagu.
ALE ZPĚT K JOHNSONOVI,
PROSÍM.
Johnson byl v Brně potom ještě
dvakrát. Naposledy přijel v létě
1939 již do Němci obsazeného
Československa ve svém automobilu
Lincoln Zephyr. Rozhodl se nečekaně
navštívit Otto Eislera, kterého
právě propustili z několikadenního
výslechu na gestapu. Byl celý

1940 o zabavování majetku Tugendhatových si Gestapo vedlo pečlivou
evidenci, Národní archiv Praha

zmlácený, Johnson byl v šoku, když
jej viděl, ale nic moc to nezměnilo na
jeho obdivu k nacistickému režimu.
Ale to je jiná historie.
A JEŠTĚ JEDNA OTÁZKA
MIESOVI NA TĚLO. ON
Z NĚMECKA DO SPOJENÝCH
STÁTŮ UTEKL PŘED
FAŠISTICKÝM REŽIMEM?
O jeho vztahu k režimu Adolfa
Hitlera vyšla celá kniha: Architects
of Fortune: Mies Van Der Rohe
and the Third Reich. Vyvolává
celou řadu otázek, těžko to soudit

z dnešního pohledu. Ať tak či tak,
Hitler měl raději architekturu, kterou
reprezentoval architekt Speer, takže
Mies si díky tomu v Německu ani
neškrtl, i když se zjevně zakázky
snažil získat. Poté, co navrhl celou
řadu domů, interiérů a výstav, ocitl
se v roce 1933, vlastně na vrcholu
slávy, v podstatě bez práce. Proto
pro něj byl odchod do USA nutností.
Když připlul v září 1938 do New
Yorku, mohl využít věhlasu, který
mu vybudovaly výstavy a publikace
jeho evropských staveb, zejména
vily Tugendhat. Mohl tak realizovat

všechno, o čem snil již ve 20.
letech – třeba navrhovat prosklené
mrakodrapy.
VE STORY JMÉNEM
„REKONSTRUKCE VILY
TUGENDHAT“ VYSTUPUJE
JEŠTĚ JEDEN AKTÉR. TÍM
JSTE VY SÁM. JAK JSTE SE
VLASTNĚ K PROBLEMATICE
VILY TUGENDHAT DOSTAL?
O vile jsem poprvé slyšel doma,
když mi bylo asi dvanáct. Táta byl
architekt, po válce studoval v Brně
a měl svůj vysokoškolský index plný
podpisů architektů jako Rozehnal,
Fuchs, Kroha. Od roku 1967 pracoval
na Útvaru hlavního architekta, byl
vedoucím ateliéru, ale po roce
1970, za tzv. „normalizace“, musel
z vedoucího postu odejít kvůli svému
postoji k okupaci. Když přijela v roce
1968 Greta Tugendhatová, byl
u toho. Pochopitelně, když jsem byl
malý, ten barák mi připadal z ulice
jako garáž. Když jsem se pak později
podíval dovnitř, došlo mi, že se
nacházím ve výjimečném prostoru.
A pak jsem se k tomu přimotával čím
dál víc. Můj spolužák na základce
byl Honza Sapák, spolu jsme do vily,
když se roku 1982 rekonstruovala,
vlezli a já jsem tam tehdy pořídil sérii
fotografií. Po sporné rekonstrukci,
kdy vzalo za své mnoho původních

Říjen 1945: odprodej zařízení
a svršků z vily Tugendhat. Nikdo už zřejmě
nepočítal s možností, že by se původní
majitelé vrátili.