62

Rezidence Waltrovka v Praze, 2018

VY JSTE SVOU KARIÉRU
ZAČÍNAL U KARLA
PRAGERA, Z JEHOŽ DÍLNY
VYŠLO POMĚRNĚ ZNAČNÉ
MNOŽSTVÍ VÝZNAMNÝCH
A KONTROVERZNÍCH STAVEB.
ZA VŠECHNY JMENUJME
BUDOVU FEDERÁLNÍHO
SHROMÁŽDĚNÍ V PRAZE.
JAK SE NA SVÉ ZAČÁTKY
U TOHOTO IKONICKÉHO
ARCHITEKTA DÍVÁTE DNES?
Do atelieru Gama k Pragerovi jsem
nastoupil po škole, v roce 1984.
V době, kdy už dokončil Novou
scénu Národního divadla. Během
necelých šesti let, která jsem u něj
strávil, jsem pochopil, že pan
architekt je pan „Mistr“. Dodnes
si říkám, že bylo neuvěřitelné jej
vidět pracovat a zažít, jak tvoří.
Nechci jeho díla teď hodnotit,
nicméně pracoval hodně a rád
a měl neskutečný tah na bránu.
Ve své určité necitlivosti udivoval
citem pro barvy a materiály. Josef
Pleskot řekl o budově Federálního
shromáždění, že je to nejlepší
dům za sto let v Evropské unii.
Jakub Cígler (zakladatel
architektonického studia JCA,
pozn.) jej charakterizoval jako
Normana Fostera socialistického
Československa. Na každý pád
Karel Prager dělal rád velké
věci a vždy chtěl dělat něco
technologicky nového. Víte, co
o něm řekla Alena Šrámková?

NEMÁM NEJMENŠÍ TUŠENÍ.
Že kdyby byl Prager ministr
průmyslu, tak jsme dál než
Japonsko! To byla bájná věta. Při
stavbě Federálního shromáždění
dělal nejenom architekta
a generálního projektanta, ale
i inženýring. Řídil stavbu a její
veškeré stavební i strojní dodávky.
Jezdil do výroby a ovlivňoval
ji. Mohli jste jej vidět v pět
ráno ve sklárně, jak zadával
dělníkům výrobu vzorku, s nímž
posléze přijel na jednání do
Prahy a řekl: „Vyrobí se takto!”
PŘIPOMÍNÁ MI TO PŘÍBĚH
SLAVNÉHO JOSEFA HLÁVKY.
V něčem ano, ale Hlávka se
tak zničil prací při výstavbě
Zemské porodnice, až ochrnul.
A PRAGER?
Fakt je ten, že Prager zemřel
při tom, když v ateliéru ručně
kreslil svůj „poslední výkres”.
CO JSTE SE OD NĚJ NAUČIL?
Už jsem se to pokoušel
popisovat mnohokrát, jakým
stylem pan architekt pracoval,
a zjistil jsem, že ta zkušenost
je vlastně až nesdělitelná.
Přestože jsme proti němu
měli výhrady a mnohdy jsme
vzdorovali, tak jsem pochopil,
jak se organizují a strukturují
velké projekty. Když jsem pak,

konkrétně 1. února 1990, od
Pragera odcházel, věděl jsem,
jak projekt uchopit, kde se začne
a kde se skončí. Jak pracovat
se subdodavateli a tak dále.
DOVOLTE, ABYCH SE JEŠTĚ
NA CHVÍLI ZDRŽEL
U ARCHITEKTA PRAGERA,
TEDY V DOBĚ, KDY
POČÍTAČE BYLY JEŠTĚ
HUDBOU BUDOUCNOSTI.
Princip práce je ale pořád stejný.
Stále to musíte vymyslet, obhájit,
nakreslit, zkoordinovat a prosadit.
Nejde ani tak o to, že se místo
softwaru používal pauzák, pero
a tužky, ale spíše o naprosto
specifické klima ateliéru. Často
jsme museli projekt kvůli němu
předělávat. A klidně i šestkrát.
Nejdříve to chtěl takhle, podruhé
jinak. Zaměstnával profesionální
kresličky, které měly odhad,
že konkrétní výkres trvá kreslit
třeba patnáct hodin. Takže po
celou dobu vyčkávaly a začaly
kreslit přesně patnáct hodin
před odevzdáním. Důvod byl
prozaický. Aby se už nemuselo
nic měnit. Měly pana architekta
Pragera přečteného.
JE ZŘEJMÉ, ŽE CHTĚL MÍT
VŠECHNO POD KONTROLOU.
On se hodně prosazoval. Měl
takový naturel. Navíc, když bylo
víc akcí, míchal lidmi. Začal jste

Byty Malešice, Praha, 2013