Strana 65
INTERVIEW
studií na jedné akci a skončil jste
územním rozhodnutím na akci
druhé. Měl navíc takový zvyk: když
akce začínala od prvních skic,
„nasadil“ na vybraného architekta
budoucího zodpovědného
projektanta/hlavního inženýra
projektu. Tento člověk se za vámi
chodil dívat, co kreslíte. Pamatuji
se, to jsme projektovali terasový
obytný dům, jak se u mého stolu
objevil nějaký pán a říkal mi:
„Pane architekte, tady v tom poli
bude sloup. Pamatujte na mě,
když bude betonový, tak bude
třicet na třicet nebo tam můžete
dát ocelovou trubku…hlavně
tam ten sloup někam dejte.”
Po odchodu toho člověka jsem
se ptal kolegů, kdo to byl? „To
byl hlavní statik ústavu, inženýr
Hruška,” říkali. Přišel, aby viděl, jak
to probíhá. Specialisté od Pragera
byli vytrénovaní. Když viděli
mladého architekta, pozvali ho
na pivo a tam jej zasvětili do tajů
své profese, zejména vzduchaři.
URBANISMUS
OLEG HAMAN
63
Takový to byl formát, že mi ještě
dal na cestu práci. Možná i proto,
že potřeboval mít volné ruce kvůli
rekonstrukci Rudolfina. Tehdy totiž
všechno probíhalo od státních
investorů plánem, co se kdy mělo
odevzdat. Přestože jsem neměl
autorizaci, podepsal jsem, že
projekt školy zajistím, a odešel.
CASUA VZNIKLA
BEZPROSTŘEDNĚ PO VAŠEM
ODCHODU OD PRAGERA?
Asi tři měsíce jsem spolupracoval
s Ondřejem Gattermayerem (dnes
Ateliér P.H.A., pozn. aut.). Jezdil
jsem do Švýcarska, kde jsem
se učil pracovat na počítačích,
konkrétně se softwarem, který byl
ovšem příliš složitý, než aby nám
ve tvorbě pomáhal. Počítače jsem
pak na několik let zavrhnul a tvrdil
jsem, že rukama jsme rychlejší.
Letiště M. R. Štefánika
Bratislava, 2010
MOŽNÁ JE TO JENOM MYLNÝ
POHLED LAIKA, ALE ZDÁ SE
MI, JAKO BY TY DVA OBORY
- ARCHITEKTI A STAVAŘI BYLY NEUSTÁLE V JAKÉMSI
ROZPORU. U PRAGERA TO
TAK ZJEVNĚ NEBYLO.
U Pragera byla obrovská souhra
a vzájemná úcta těchto dvou
profesí. To byl také základní
motiv, proč k němu člověk
chtěl jít pracovat. Ti lidé
spolupracovali, protože byli
vychováni Fakultou architektury
a pozemního stavitelství. I když
se občas špičkovali, velmi se
profesně ctili. Karel Prager dělal
partu, tak tomu říkal. Pořád
se staral o své lidi. Jednou za
rok si dovolil odjet na 14 dní
na dovolenou do Jugoslávie,
vrátil se a potom své lidi zase
vychovával. Jeho spolupracovníci,
to bylo jeho největší bohatství.
PŘIZNÁVÁM, ŽE MI V TOM
TROCHU REZONUJE AŽ
DIKTÁTORSKÝ PŘÍSTUP.
ZA JAKÝCH OKOLNOSTÍ
JSTE OD NĚJ ODCHÁZEL
NA VOLNOU NOHU?
Začala nová doba, bylo mi 29 let
a chtěla jsem pracovat sám za
sebe. Odcházel jsem z atelieru
1.února 1990. Abych mohl odejít
dohodou, dostal jsem podmínku,
že musím zajistit projekt dostavby
Základní školy Jitřní v Praze 4.
Rezidence Korunní
Praha 10, 2010