Strana 76
74
V ROZHOVORU, KTERÝ SE
OBJEVÍ VE STEJNÉM VYDÁNÍ
MAGAZÍNU JAKO TEN S VÁMI,
BYL ARCHITEKT PETR PELČÁK
VELMI KRITICKÝ K NAŠÍ
SPOLEČNOSTI. DOSLOVA ŘEKL,
CITUJI: „NAŠE SPOLEČNOST
VYBÍRÁ PRO VEŘEJNÉ STAVBY,
A TEDY PRO VYTVÁŘENÍ SVÉ
KULTURY, NEJLACINĚJŠÍ,
A TEDY LOGICKY NEJHORŠÍ
PROJEKTY. TO ZNAMENÁ, ŽE
JSME NEKULTURNÍ. JSME
TEDY V HLUBOKÉ KRIZI. JSME
NEMOCNÁ SPOLEČNOST.“
VNÍMÁTE SOUČASNOU
ATMOSFÉRU V ČESKÉ
REPUBLICE PODOBNĚ?
Do značné míry bych souhlasil.
Hrozně špatně se mi to ale říká,
protože to znamená, že se člověk
ze společnosti vyděluje a staví
se do lepšího světla. A to se
mi příčí. Považuji se za součást
této společnosti, čili musím být
chorobou zasažený jako celá ta
společnost. Mám právo stavět se
do role proroka, který vidí víc než
celá ta společnost? Jistě, když se
společnost propadá, propadá se
i architektura, o tom není pochyb.
Jestli však to propadání na konci
nemá nějaký pozitivní odrazový
moment, který tu společnost nějak
pozvedne, bůhví. Jedeme v tom
vleku, vydělit se z toho nemůžeme.
Pokoušet se ale o získání
rozumného odstupu je povinností
zodpovědných lidí, aby mohl
být se starostlivostí reflektován
stav společnosti. Zůstává otazník,
jestli je reflexe správná.
ŽE VY NA ARCHITEKTURU
NAZÍRÁTE VŽDY POZITIVNĚ.
Absolutně. Opravdu se nikdy
nestavím do kontrastu vůči
přirozenému okolí, do kterého
architekturu projektuju. Snažím
se vidět pozitivně i ty špatné
věci. V tom jsem trošku „ulítlej“.
Nehezkosti, diskrepance, viditelné
závady, které jsou pro některé
mé kolegy nepřekonatelné
a jsou schopni kvůli vysněnému
domu upravit celou krajinu…
já nemám tu potřebu. Naopak,
všechno, co se tam sejde, i ty
špatné věci, nějak zabudovávám.
NĚKDY MÁM POCIT, ŽE ČEŠI
NEDOCEŇUJÍ, CO TADY
VLASTNĚ MAJÍ. KRITIKŮ JE
CELÁ ŘADA, A PŘESTO I U NÁS
STÁLE VZNIKÁ KVALITNÍ
ARCHITEKTURA. OSTATNĚ,
STAČÍ SE PODÍVAT NA VAŠE
PROJEKTY. NAPADÁ MĚ
VINAŘSKÝ DŮM SONBERK
V MORAVSKÝCH POPICÍCH,
KTERÝ OBDIVUJU ZA TO, JAK
DOKÁŽE S GRÁCIÍ STÁRNOUT,
NEBO TŘEBA DOLNÍ OBLAST
VÍTKOVICE, KTERÁ DODNES
SPOLEČNOST VÝRAZNĚ
POLARIZUJE. MÁM DOJEM,
V KONTEXTU S EVROPSKOU
ARCHITEKTUROU BY SE DALO
ŘÍCT, ŽE ČEŠI JSOU MISTŘI
VE STANOVOVÁNÍ LIMITŮ.
VIDÍTE V TOMTO OHLEDU
POZITIVNÍ POSUN, NEBO
TĚCH LIMITŮ PŘIBÝVÁ?
Nejsme dost chytří. Ty normy si
děláme tvrdší, než bychom museli.
Vytváříme je pro právníky, ne pro
lidi a další možný vývoj. Jsme
hodně opatrní, až alibističtí. Co
je správné? Jistě: ochránit zdraví,
životy, zajistit bezpečnost. Ale
není přílišná bezpečnost příliš
nebezpečná? Jakmile se člověk
NAPADÁ VÁS NĚCO
KONKRÉTNÍHO, KDY VIDÍTE
NĚCO POZITIVNÍHO V NĚČEM,
ŘEKNĚME, NEGATIVNÍM?
Již delší čas se zabývám tzv.
severojižní magistrálou v Praze.
Většina architektů vnímá špatně,
že ta cesta je visutá na nohách,
přemosťuje město, rozděluje je.
Tohle já jako negativum vůbec
nevnímám. Já v tom odpoutání
od terénu vidím možnost úplně
nového nadechnutí, jsme
s niveletou o 6–8 metrů výše.
Z takto zdvižené magistrály vidíme
celou Prahu. Vnímáme ji jako
celek, jako uchopitelné město.
To je úžasné. Říkám to už asi
patnáct let, ale nikoho jsem o tom,
že jde o obrovské pozitivum
a obrovskou šanci, nepřesvědčil.
Problém je v tom, že k té visuté
formě hlavní pražské třídy nejsme
ochotní přimknout nové domy.
Nebo to možná neumíme.
Sonberk a.s., vinařský dům v Popicích, foto Ivan Němec
začne spoléhat, že ho životem
provází nějaké zábradlí, které
je kontinuální, obrazně řečeno,
a kterého se držíte, máte jistotu,
že nikam nespadnete, že se vám
nic špatného nestane. Zde vidím
chybu. Naopak, aby člověk žil
komplexním životem, potřebuje si
pěstovat určitý pocit sebezáchovy,
potřebuje si trénovat bystrost,
vnímat to potenciální nebezpečí.
Myslím si, že přílišná bezpečnost
může nakonec degenerovat
lidskou psychiku a lidskou citlivost.
Můžu být ale konkrétní…
PROSÍM.
Proč je tak přísná norma na
schody, když víme, že jiné
sklony a počty stupňů na rameni
nezpůsobují člověku žádné
zásadní újmy? Proč je to tak
kategoricky přísné? Ano, jsou jistá
optima, která lze doporučovat,
ale často je lze splnit pouze na
úkor něčeho jiného podstatného.
Správně vyhodnocovat tyto
situace by mělo být právem
profesionálních architektů.
Když máte více stupňů na
schodišťovém rameni, může dnes
někdo poručit odstranění stavby.
V tomto jsme dogmatičtí mezci.
MÁLEM BYCH ZAPOMNĚL
VYŘÍDIT VÁM POZDRAVY
Z BRNA OD IVANA WAHLY
(BRNĚNSKÝ ARCHITEKT,
SPOLUZAKLADATEL
ARCHITEKTONICKÉ
KANCELÁŘE RAW, AUTOR
MNOHA ODBORNÝCH
PUBLIKACÍ, NAPŘ.
O ERNSTU WIESNEROVI,
OSKARU POŘÍSKOVI ČI
BRNĚNSKÝCH NĚMECKÝCH
ARCHITEKTECH, POZN.). TAK
MĚ NAPADÁ, JAK VLASTNĚ
VY VNÍMÁTE MEZIVÁLEČNOU
ARCHITEKTURU – BRNĚNSKOU
I TU PRAŽSKOU?
Děkuji za vyřízení pozdravů,
také Ivana zdravím. K Vaší
otázce. Přestože to bylo něco
výjimečného, nemyslím si, že už
to byla ta celá podstata revoluce
moderní architektury. Jistě, byl
to signál. V tomto období se