Strana 77
INTERVIEW
J O S E F P L E S KOT
A P AT E L I E R
75
Sonberk a.s.,
vinařský dům
v Popicích,
foto Ivan Němec
všeobecně přece jenom ještě
stavělo podle klasických zásad, jak
urbanistických, tak dispozičních.
Struktura staveb té doby byla
v mnoha případech dost klasická.
Nebo naschvál neklasická.
Nelze samozřejmě přehlédnout
dalekosáhlé, především sociální
poselství například Le Corbusiera.
Obecně bych řekl, že industriální
éra tehdy dospěla do určitého
stadia sebevědomí, které se
však ukázalo jako dost naivní
a neudržitelné. Ostatně celé
dvacáté století pulzovalo mezi
pýchou a pádem, soucitností
a bezohledností, ale zažíváme
to i nyní. To vše dohromady
vnímám jako kontext a proces
vzniku nového životního a také
architektonického stylu. Něco
se stále rodí a jsem rád, že jsem
u toho. Kriticky jsem si celé spanilé
meziválečné období promyslel
a uvědomil jsem si, že to byl
odvážný začátek něčeho, co stále
zraje. Nejsem si jist, zda jsem
vám dal uspokojující odpověď?
DOBŘE TEDY, ODBOČME
K OSTRAVĚ. SAMOZŘEJMĚ
KONKRÉTNĚ K TOMU
VE VŠECH PÁDECH
SKLOŇOVANÉMU PROJEKTU
DOLNÍ OBLASTI VÍTKOVICE.
JAK NÁROČNÝ TO BYL
PROJEKT? KOLIK VALŮ JSTE
MUSEL NA CESTĚ K FINÁLNÍMU
VÝSLEDKU PŘEKONÁVAT?
Byl to velice náročný projekt.
Po práci na centrále společnosti
ČSOB na Praze 5 v Radlickém
údolí, která trvala pět let, jsem
vstoupil do úplně neznámého
území a zůstal zde ještě déle,
celých sedm let. Vlastně ten
projekt stále trvá. Pořád se
něco dodělává podle našich
projektů. Nicméně když chcete
nasednout do takového vlaku,
musíte se rozhodnout, že se
upíšete na 120 % a nasadíte
veškerou svou energii.
ZA PROJEKTEM STÁL
OSVÍCENÝ INVESTOR
JAN SVĚTLÍK.
U Jana Světlíka se přede mnou
vystřídala řada architektů.
Nedokázal se s nimi dohodnout,
vyhazoval je, často odcházeli
v nepohodě. Je to ostrý chlapík,
který ví, co chce, a nepřestane,
dokud toho nedosáhne. Věděl
jsem, do čeho jdu. A bylo otázkou,
jestli ho zaujmu nebo ne. Mám
takovou filozofii: hned na začátku
se projevit hodně vyhraněně,
abych posléze mohl dělat ústupky
a dojít ke konsenzu. Totéž se stalo
i v případě pana Světlíka. Vystoupil
jsem hodně vyhraněně, společně
se zadáním plynojemu jsme
vytvořili studii, komplexní názor
na urbanismus, to je jak by se ta
oblast měla vyvíjet. K prezentaci
došlo jednoho večera v jednom
ostravském hotelu. Na závěr si
od nás vzal tu složku, přehnul
ji, dal si ji do kapsy a bylo
hotovo. Byla to úmluva na celou
dobu spolupráce. Je potřeba
udělat hned na začátku takový
testament, podle kterého se
jede. Když máte investora,
který vám věří, tak se vám
svádí boje se všemi, kteří stojí
v cestě, o mnoho snadněji.
CO VÁS VLASTNĚ V PŘÍSTUPU
K TAK UNIKÁTNÍMU
PROJEKTU INSPIROVALO?
Samozřejmě existovaly zkušenosti
z Německa, Francie nebo Velké
Británie. Tam jsou tyto konverze
běžné už desítky let a já jsem
je vždy sledoval. Byl jsem tedy
připravený, ale říkal jsem si: „Safra,
mně se nelíbí ten britský způsob,
trochu se mi líbí ten německý,
ale ne se vším všudy, musím
to udělat po svém.“ Rozhodl
jsem se skutečně, že to udělám
„naším způsobem“. Ostrava
měla jedinečnou příležitost a já
chtěl z tohoto areálu udělat
navždy živou součást města,
a to se nikde jinde ve světě,
s takovou synergií a harmonií,
dosud nestalo. Největší výhru
vidím v tom, že se celý ten areál
do města vpíjí. Totéž se děje
z druhé strany, město má snahu
se infiltrovat do areálu. Tenhle
okamžik šel ale prošvihnout.
JE PRAVDA, ŽE SE OSTRAVA
STALA VAŠÍM DRUHÝM
DOMOVEM, JAK JSTE JIŽ
NĚKOLIKRÁT ŘEKL DO MÉDIÍ?
Mentálně ano. Víte čím? Zamiloval
jsem si tu ostravskou mentalitu
a myšlení. Svým způsobem mě
tam uchvacovala a uchvacuje
přímost a novodobá historie.
Navíc Ostrava je krásné město,
svým způsobem pohádkové.
Je jinak založená než třeba
můj rodný přemyslovský Písek
nebo jiná historická města. Je
v tom jistý půvab. Převládá zde
mentalita, řekl bych, industriálního
kosmopolitního města. Smíchala
se tu národnost česká a slovenská
s německou a polskou. Zároveň
cítíte vídeňský duch, paradoxně
možná ještě silněji než v Brně. Je
to dáno i tím, že právě v Ostravě
založil v roce 1828 arcibiskup
Jan Rudolf, bratr mocnáře,
Vítkovické železárny. Pozval
vídeňské inženýry, ti zde po
sobě zanechali výraznou stopu.
Fascinuje mě ta strojírenská
exaktnost, vzdělanost a k tomu
ta řeč se všemi jejími specifiky,
ale i forma společenského
a kulturního života.
PŘESTOŽE JSTE SE NARODIL
V PÍSKU A PŘEVÁŽNOU
VĚTŠINU ŽIVOTA ŽIJETE
V PRAZE NEBO V JEJÍM
OKOLÍ, RÁD BYCH JEŠTĚ
CHVÍLI SETRVAL NA MORAVĚ,
KDE – A TO JE PRAVDA –
PŘÍLIŠ MNOHO REALIZACÍ
NEMÁTE. VÁŠ KOLEGA JAKUB
CÍGLER (ZAKLADATEL
ARCHITEKTONICKÉHO
STUDIA JCA, POZN.) KDYSI
POZNAMENAL, ŽE PŘED
BRNEM STOJÍ VAL, KTERÝ
LZE JEN TĚŽKO PŘEKONAT.
Morava je rozmanitá. Ostrava
a Brno – to je velký rozdíl. Dalo by
se říct, že v tomto ohledu stojí val
i někde u Olomouce. Já bych to
řekl tak, že něco mě na Moravě za
těmi valy nechce, a to jsem dělal
do Olomouce tři a do Brna jeden
projekt. Nic nedopadlo. V Brně mě
přesoutěžil architekt Jan Sapák
a nutno podotknout, že jeho
projekt byl výborný. Na Moravě
mi zkrátka pšenka nekvete,
ale přece jenom – Sonberk!