ALE NĚKDO PŘECE MUSÍ UDĚLAT TEN
PRVNÍ VÝKOP.
Jsou dva typy ateliérů. Editorský a autorský.
My se snažíme budovat kancelář na editorském principu. Editorství razí právě zmiňovaný
BIG nebo OMA. Tento systém je založen na
kvalitních lidech, editor udává základní směr,
definuje koncept a určí vizi a potom se na tom
pracuje společně. Oproti tomu autorské ateliéry jsou postaveny na tom, že autor nakreslí
masterskicu a ti ostatní jsou pouhými vykonavači, kresliči. Autor si všechno bedlivě hlídá.
To je ovšem starý způsob tvorby architektury,
kdy architekt je někdo jako Le Corbusier, který
umí všechno sám a nejlépe. Tento přístup,
aspoň dle mého, není dlouhodobě udržitelný.
Anebo ano, ale to pak lze stihnout třeba jenom
dvě, tři zakázky paralelně. A to my nechceme.
V dnešní době nejde všechno vsadit na jednu
kartu. Stane se, že vám projekt někdo stopne,
a je konec. Musíme mít rozpracovaných více
projektů najednou. A věřím tomu, že cesta
k velkým projektům vede pouze a zase přes
velké projekty. Pokud máte zázemí velkého
ateliéru, který reprezentuje vysokou profesionalitu služeb, potom máte možnost získat velké
projekty s obrovskou přidanou hodnotou.
To je náš cíl, dělat na velkých projektech
s velkým významem.

JSTE POMĚRNĚ ROZDÍLNÍ.
Jistě, každý jsme jiný. Ale to je dobře. Každý
máme své silné stránky, ale pořád jsme oba tělem i duší designéři a administrativu si dělíme
fifty-fifty. Ta rozdílnost je dobrá, doplňujeme se.
TRÁVÍTE SPOLU ČAS MIMO ATELIÉR?
Na pivo anebo na oběd spolu někdy zajdeme,
ale spíše se ve volném čase věnujeme jiným
lidem. Vidíme se dost v rámci práce. I když
v poslední době se nám ty intervaly prodlužují
a potkáváme se tak jednou za týden. Ale myslím si, že je zdravé mít osobní život rozdělený
– jedna rodina, druhá rodina, vlastní skupiny
kamarádů. K ponorce může dojít velmi snadno.
Každý máme vlastní život, a právě proto máme
dobré vztahy.

víc a kdo míň, kdo odpracoval tolik a tolik
hodin. Na tohle nehrajeme. Máme svou firmu
a sledujeme stejný cíl. Samozřejmě, zažili jsme
momenty, kdy jsme jeden na druhého vyletěli,
ale bez toho by to nešlo. Architektura je o argumentaci, názorech, přesvědčování.
A NENAPADLO TĚ NĚKDY, ŽE BYS MOHL
MÍT NĚCO RYZE SVÉHO?
Mám hodně pěkných koníčků, napadá mě
hodně projektů, třeba vlastní značka nábytku.
Ale nikdy bych do toho asi nešel, protože vím,
že hlava musí zůstat na jednom místě. Už jsem
tomu obětoval poměrně dost. Začali jsme
od píky, neměli jsme žádné externí zdroje
financování. Pět let jsme dřeli jak mezci,
začínali od nuly a v ekonomické krizi.

O rivalitě
mezi partnery
SOUDĚ PODLE VAŠICH VÝSLEDKŮ,
STEJNOU FILOZOFII S TEBOU SDÍLÍ I TVŮJ
PARTNER, ONDŘEJ CHYBÍK.
OPRAVDU SE SHODNETE NA VŠEM?
Na škole jsme byli s Ondrou velcí rivalové.
Když jsme studovali brněnskou fakultu architektury, tak jsme se jako spolužáci neustále
účastnili nějakých soutěží. Vždycky jsme stáli
proti sobě, měli jsme své vlastní týmy. Hecovali jsme se, kdo má více vyhraných soutěží.
Popravdě, ty nás zajímaly více než přednášky.
Hodně jsme pracovali.
ZATÍM TO JAKO OSUDOVÉ SETKÁNÍ PŘÍLIŠ
NEVYPADÁ…
Pak přišly zahraniční stáže. Já si vybral Dánsko
a Belgii, Ondra Rakousko – Vídeň a Graz. Tam
jsme oba pochopili, že ti, co se touží stát těmi
nejlepšími, dokážou překročit práh egoismu.
Uvědomili jsme si, že své silné stránky
je potřeba dát všanc týmu. Po našem návratu
ze stáží jsme se potkali a shodli se v tom,
že se musíme spojit, jestliže chceme uspět.
A že ani jeden neznáme nikoho lepšího, s nímž
by šlo spolupracovat. Tak vzniklo naše spojení.
40

Ondřej Chybík, Michal Krištof (foto: Kiva)

UŽ BYCH MĚL JÍT OD TOHO, ALE PŘESTO:
ANI TVŮRČÍ RIVALITA MEZI VÁMI NEPANUJE?
Rivalitu jsme si užili ažaž na škole. Věřím,
že jsme dospěli do vyššího stadia, do spolupráce. Nebojujeme proti sobě, nikdo se
nechvástá, že vymyslel to nebo ono, kdo dělal

jinýma očima